Článek na téma... Pravda

Pravda je poslední dobou jedno z velmi zmiňovaných témat ve veřejné diskuzi. A jak by také ne, když je západní společnost uprostřed šílených kulturních změn?

Zatímco 20. století by se dalo překřtít na století válek, jelikož války byly hlavním společenským hybatelem, 21. století je stoletím krizí. Známe krizi migrační, krizi islamistického terorismu, krizi katolické církve, krizi klimatickou, krizi demokracie, krizi tradičních hodnot, krizi populační, krizi sucha, krizi COVID, krizi Evropské unie, krizi antibiotik, krizi mikroplastů, krizi biologicky neodbouratelných látek, krizi vymírání živočišných druhů, inflační krizi, energetickou krizi a v neposlední řadě válku Ruska s Ukrajinou.

Výčet výše nemá věc zlehčovat, všechno to jsou závažná témata, chceme jím jen poukázat na jednu skutečnost. Svět se zase o něco zmenšil. Internet, to je úžasný vynález, který změnil svět, ale chytré telefony, to je opravdová revoluce. Díky nim si každý nosíme v kapse náš osobní přístup do Kybersvěta a v Kybersvětě na nás čekají hlavně informace.

Informovat dnes o čemkoliv je lehčí než kdykoliv dříve a nevyžaduje to skoro žádné úsilí. Informovat je dnes tak snadné, až je to problém. A vidíte, máme tu novou krizi.

Dokonalým příkladem je nevyžádaná informace, kdy se vás někdo snaží informovat vlastně násilím. Člověku se vybaví reklamy na webových stránkách, reklamy na sociálních sítích, reklamy přes HbbTV na chytré televizi, reklamy ve veřejném prostoru v krajině města. Jistě, je to smlouva mezi příjemcem a médiem, něco za něco, ale ptal se vás někdo, jaké reklamy chcete, aby se vám zobrazovaly? Můžete si snad odfiltrovat hazard, alkohol, pochybné investice a self-made zázračné kurzy úspěchu?

Nicméně, musíme přiznat, že informace ve společnosti není úplně neregulovaná. Reklamu na alkoholický nápoj vidíte běžně, na cigarety už mnohem méně a na heroin už vůbec. I když cenzura je dnes sprosté slovo, reálně existuje červená linie, za kterou nelze jít.

Měla by lež být za červenou linií? Pojďme si říct něco o lži.

Lhát je umění, které vyžaduje společenský rozhled, takt, empatii a inteligenci. Přesvědčivě lhát je talent, se kterým se člověk musí narodit.

Úplný základ je se prostě někam postavit a tupě opakovat svůj výmysl tak dlouho, až z toho ostatní zpitomí. Tahle strategie využívá faktu, že člověk na úrovni podvědomí nerozlišuje pravdu od lži. Ale upřímně, to nemá žádnou úroveň. Přesvědčivě to vypovídá jenom o hlouposti všech, kdo se tak chovají.

O kus výš už je říkání lidem, co chtějí slyšet. Aby to člověk zvládl, musí totiž své publikum nejprve poznat a přizpůsobit se mu, třeba úrovní svého projevu. Pak už jenom svůj výmysl převlékáme do různých kabátků podle nálady publika. To už ale vyžaduje určité úsilí, nicméně stále se ještě obejdeme bez skutečné kreativity. Stačí prostě dosadit tvrzení podle emoce aktuálního publika. Nejsnadněji se při lži pracuje se strachem, ten se ale i nejrychleji vyčerpá.

Malý exkurz do emocí, aneb co je důležité vědět, máme tři prvotní: strach, hněv a sexuální pud, a čtyři sekundární: radost, smutek, znechucení a úžas. Z nich se pak skládají všechny vyšší duševní stavy. Emoce jsou prvotním způsobem uvažování. Zatímco pomalé a energeticky náročné rácio teprve startuje, emoce je už připravená rozhodovat a zajišťovat naše přežití, proto se emoce a rozum v našem vědomí vzájemně vytlačují. Takže při lži se vždycky snažíme cílit na emoce.

Dosud zmíněné strategie mají jeden zásadní problém, fakta. Pokud se posluchač zeptá: A jak to? Proč?, nebo si tvrzení ověří či má při nejhorším vlastní opačnou zkušenost, může se stát, že jeho emoce postupně ustoupí ráciu. Tento kriticky myslící posluchač pak zažije kognitivní disonanci, tedy to, co slyší (ale disonance se vztahuje i na to, co člověk dělá nebo čemu věří), neodpovídá tomu, co skutečně zažívá. Kognitivní disonance je psychicky stresující stav, který má jenom dvě řešení, buď člověk podřídí své představy skutečnosti, nebo ignoruje cokoliv, co neodpovídá jeho představám. Taková zaslepenost je při lhaní divoká karta, se kterou lhář buď vyhrává, nebo ho publikum zavrhne.

Jen na emoce se ale nelze dlouhodobě spolehnout, přejděme tedy zase o úroveň výš, můžeme naši lež okořenit vhodně zvolenými a správně „interpretovanými fakty“, ideálně doplněnými patřičně „vyvedeným“ grafem. V téhle technice jde v podstatě o to jednu část celého sdělení uměle zveličit, druhou naopak upozadit či relativizovat.

Na třetí úrovni lži a manipulace můžeme využít další nástroj, který nám nadělila matka Příroda, předsudky. Předsudky jsou původem užitečné evoluční přizpůsobení, které tak jako emoce pomáhá našemu přežití. „Když sníte neznámou houbu, umřete,“ to je příklad užitečného předsudku. Stejně tak, že hadi a pavouci jsou nebezpeční. Nemusí to tak být, ale v prostředí rovníkové džungle vám tyhle předsudky mohou zachránit život.

Předsudky se úzce vztahují k našim instinktům, hlavně instinktu být konformní a přijímaný. Pokud něco říkají lidé v našem okolí, zejména autority a zvláště pak rodiče, máme instinktivní sklon tomu věřit.

S předsudky úzce souvisí takzvané kognitivní zkratky, kdy vlastnosti jednotliviny promítáme na celek nebo vlastní zkušenosti zobecňujeme, promítáme je i na své okolí. Opět je to skvělá evoluční optimalizace pro přežití v divočině, ale v naší společnosti je to až přílišné zjednodušení, které může vést k mnoha omylům.

Instinkty a kognitivní zkratky se dají krásně využít pro účely klamu. Nicméně, využívat nedokonalostí lidské přirozenosti nebo ohýbat fakta tak, aby vyhovovala tomu, co hlásáme, už vyžaduje vyšší míru znalosti a snahy.

Ovšem absolutním mistrovstvím každého manipulátora je, když dokáže nalhat pravdu. Říkat pravdu tak, aby ostatní uvěřili, že je to lež, je vskutku ďábelské umění.

A v nekonečnu se oba póly setkávají.

Všechny techniky lži a manipulace můžete využít i k tomu, aby lidé uvěřili skutečné pravdě. Můžeme říkat lež tak, aby si ostatní mysleli, že je to lež. Můžeme využívat předsudků a emocí tím způsobem, aby lidé uvěřili tomu, co je pravdivé, a můžeme pravdu hlásat do světa všemi otvory.

Jenže…

Pravda nepotřebuje tyhle sofistické hrátky s jazykem, jelikož pravda existuje nezávisle, a to ji dává veškerou sílu, kterou potřebuje. Jak ji můžeme poznat?

Nejsnadněji se to dá vidět na přírodě. Přírodní jevy se dějí nezávisle na tom, co si o nich kdo myslí, co k nim říká nebo kolik lidí v ně věří. Předměty stejného tvaru padají k zemi stejně. Družicím na oběžné dráze Země ubíhá čas pomaleji než přístrojům na zemi. Stejné množství vody zmrzlé má větší objem než vody tekuté. A jsou i jiná zajímavá fakta, která když budeme ignorovat, zákonitě dopadneme hůř než ti, kteří je respektují. Přírodu v širokém smyslu slova můžeme považovat za pravdivou.

Na vlajce hlavy našeho státu se skví heslo: pravda vítězí. To je velmi moudrý a užitečný poznatek, který nám o pravdě říká další důležitou věc, pravda vítězí, protože v soutěži se lživými skutečnostmi přetrvá. To proto, že pravdivé věci respektují skutečnost takovou, jaká je, nikdy nejdou proti přírodě, a proto není třeba žádného dodatečného úsilí na to, aby pravdivé věci existovaly. Lež naproti tomu musíme stále živit, jinak zanikne. A obdobně pravda, pokud není stále potlačována, se opakovaně vynořuje.

Další co je pravda, jsou prachy. Tedy aby nedošlo k mýlce, peníze. Peníze mají spoustu zajímavých vlastností, třeba nesmrdí, mluví (a někdy dost hlasitě), a přesto se nedají „okecat“, budou tu a my nebudeme, prý vládnou světu a máme je společně se ženami za vším hledat. Hlavně ale nelžou. „Má dáti, dal“ a „cui bono?“ nám mohou napovědět, jak se asi věci mají.

Pravda je správný výklad skutečnosti.

Ale co když se nám skutečnost nepodaří správně vyložit, protože nemáme potřebné zkušenosti a nedosahujeme nutné úrovně poznání?

Pak vznikají fámy. Fáma je největším problémem naší doby. Fámu nešíří člověk, který chce uškodit, fámu šíří člověk, který chce pomoci. V dobré víře pak opakuje tvrzení, o kterém si myslí, že je pravdivé.

Jak si s fámami poradit? Tak předně proti nim nebojovat, jestliže totiž někoho napadáte, tak se brání, a pak už vám těžko bude naslouchat. Pravdu je třeba lidem předkládat a ne nutit násilím. Lékem na fámy i dezinformace i vyložené lži proto není cenzura, ale naopak co nejširší svoboda slova. Fámy je třeba vysvětlovat, nad dezinformacemi je třeba diskutovat, lžím je třeba oponovat a na omyly je třeba beze strachu poukazovat. Umění dialogu je dnes něco, co nám ve veřejném prostoru bolestivě schází, a možná proto tak rádi voláme po červených liniích.

Ale všechno se mění. Člověk se neustále učí a naše společnost na tom není tak bídně, jak se nám někteří snaží namluvit. Je jen trochu zmatená všemi těmi věcmi, o kterých se dříve mluvit nesmělo a teď už to jde, neznámými poznatky a náhlými změnami. Ukázat problém je prvním krokem k jeho řešení, tak bychom možná měli být vděčni za to, že žijeme ve „století krizí.“

Lidé si s tím ale poradí, protože jestliže lidem něco jde, tak nakonec si s tím poradit.

Pozn.: Doprovodné ilustrace byly vytvořené v AI nástrojích DALL.E a Crayion.

J. F.